„Robin“ (Hugh Jackman) žije v jakémsi osamělém důchodu, přebývá v jeskyni a odmítá – či spíše se vyhýbá – jakékoli společnosti. Pak se objeví jeho starý kamarád ze zeleného lesa, „Malý John“ (Bill…
„Robin“ (Hugh Jackman) žije v jakémsi osamělém důchodu, přebývá v jeskyni a odmítá – či spíše se vyhýbá – jakékoli společnosti. Pak se objeví jeho starý kamarád ze zeleného lesa, „Malý John“ (Bill Skarsgård), který ho žádá o pomoc při získání zpět farmy, kterou před lety ukradl jejímu právoplatnému majiteli, aby se mohl znovu setkat se svou ženou a dcerou. To se zdánlivě daří bez problémů, ale nepočítají se silou starých křivd, a sotva slunce zapadne nad jejich vražedným úspěchem, celé místo vzplane a zraněný „Robin“ je převezen do ostrovního kláštera, který vede „sestra Brigid“ (Jodie Comer) a malomocný muž (Murray Bartlett). Opatrnost velí, aby si vzal falešné jméno, a tak se „Randolph“ zotavuje pod její pečlivou péčí – ale když přijde mladá dívka, malomocný mu sdělí pár nepříjemných pravd a následně se objeví záhadný mladý „Arthur“ (Noah Jupe) se zraněným okem, a my si uvědomíme, že staré křivdy sahají hluboko a že jeho tajemství dlouho nevydrží. Nebo přece jen? Tohle je sice míle vzdálené od Errola Flynna i Kevina Costnera, což by však nemuselo vadit, kdyby se film lépe soustředil na podstatnější příběh. Místo toho nás vtáhne do věrohodně působícího prostředí bahna, špíny a brutálních zbraní, ale nevysvětluje, jak jsme se dostali od uznávaného legendárního „Robina Hooda“ k této skleslé, introspektivní, téměř surové postavě, která působí, jako by nesla příliš mnoho břemene a jejíž přítel „John“ se nezastaví před ničím, aby získal jeden zatuchlý bochník chleba. Comerová jako by se tu trochu schovávala, čerpajíc z útočiště svých dřívějších scén ze seriálu „Bílá princezna“ (2017), a druhá polovina filmu, včetně poměrně nevýrazného příspěvku nedostatečně využitého Jupea, se propadá do něčeho příliš melancholického. Jackman ovšem přesto zapůsobí a potvrzuje svou dlouholetou hereckou všestrannost, a není pochyb o tom, že film zobrazuje mnohem realističtější obraz plantagenetské Anglie, než jaký kdy nabídl Hollywood či Pinewood – ale na konci jsem z něj měl pocit pochmurnosti, těžkopádnosti a chuť přivolat Enyu, ať nám zazpívá strhující baladu. Přesto bych doporučil podívat se na něj na velkém plátně – kamera a produkční design jsou stylové a v kině opravdu vyniknou – ale jinak jsem odcházel zklamaný.