To monstrum ve mně The Beast in Me

Příběh je zajímavý, ale bohužel je otráven propagandou. Kdyby nebylo tohohle, dal bych mu vyšší hodnocení...

Skutečně vynikající stránkou tohoto seriálu byla kamera. Bez debat nádherně natočený seriál. Je to nedílná součást psychologické hry, kterou seriál hraje, protože perspektiva diváka se posouvá, rozšiřuje a stahuje spolu s pozicí postav a jejich vlastním pohledem odraženým v objektivu kamery – a chladnokrevné vraždě to díky tomu dodává téměř útulnou atmosféru. Mimo to seriál bohužel padá pod vlastní vahou. Na vývoji příběhu není nic šíleného, natožpak inovativního – jde o klišovitou detektivku zobrazující důsledky pokoušení nejtemnějšími touhami lidstva. Některé postavy jsou nevyužité, jiné nepřinášejí vůbec nic. Musím zvlášť vyzdvihnout ženské postavy, kterých – kromě Danes – vidíme příliš málo, přestože jsou klíčové pro charakterizaci (jako Shelley) nebo pro děj (jako Nina). Ocenila bych mnohem víc interakce mezi nimi, než kolik jsem měla chuť sledovat u všech mužů. Vztah Aggie a Shell, co z něj zbylo... uf, jejich emotivní scény byly zdrcující. Zbylé společenské a třídní komentáře působí téměř satiricky, s tím, jak jsou přímočaré, a dělají karikaturu z mužských postav, zatímco u jejich ženských protějšků přidávají další vrstvu složitosti. Celkově bych to doporučila, pokud jste zrovna naladění na jednoduchou detektivku s arogantní lesbickou spisovatelkou v hlavní roli. Asi tak.

Existují minisérie, které si jen hrají na „solidní thriller“ a nic víc. Tahle mezi ně nepatří. Tahle kouše, a dělá to už od první minuty s podivnou, znepokojivou energií – jako by vás někdo sledoval z okna, o kterém jste ani nevěděli, že existuje. Zhltl jsem ji s radostí, protože se nespokojí jen s intrikou: strhne vás do spirály podezření, posedlosti a paranoie, které je těžké se zbavit. Velkým lákadlem je souboj hlavních postav. Claire Danes je v bodě, kdy vypadá, jako by se mohla zhroutit, a přesto ovládá každou scénu se zaťatou čelistí. A Matthew Rhys... panebože. Tady je vyšinutý, ano, ale nejhorší (nejlepší) na tom je, že to nikdy nehraje jako šašek. Dělá ho opravdu nebezpečným – někým, kdo umí být dvě vteřiny okouzlující a ve třetí vám z něj naskočí husí kůže. Tahle kombinace charismatu a hrozby je pro podobný příběh čistým palivem. Nejvíc se mi líbí, jak je to pokroucené, aniž by to pořád sahalo po levných trikách. Zvraty tu samozřejmě jsou, a některé díly vás nechají s pocitem „dobře, ještě jeden a končím“ (lež). Místy je znát, že některé zápletky trochu natahuje, jako by chtěl pružinu utáhnout o trochu víc, než je třeba... ale celkově mi to sedlo, protože atmosféra zůstává pevná jako skála. Hodně práce odvádí i atmosféra: hezké domy, které nepůsobí bezpečně, ticho, které trvá přesně tak dlouho, abyste si stihli představit to nejhorší, a mizanscéna, která vás pomalu zamyká spolu s postavami. Je to seriál pohledů, detailů, drobných gest, která křičí „tady se něco děje“, i když nikdo nemluví. Není to dokonalá minisérie a ani se o to nesnaží. Pokud chcete něco, co převrací žánr naruby, tohle není ono. Ale pokud chcete vysoce návykový psychologický thriller, který vás nechá trochu napjaté a přemýšlející ještě dlouho potom – tady ho máte dost. A ano: Rhys je moc, moc, moc pomotaný... a přesně proto je tak velké potěšení ho sledovat.