Karaoke blues Kuolleet lehdet

V tomto filmu je krásná scéna, kde „Holappa“ (Jussi Vatanen) a jeho kamarád jsou v karaoke baru v Helsinkách obsluhovaní nehybným barmanem, který vypadá jako přímo ze zombi filmu! Mluvíme-li o zombi filmech, příběh sleduje životy tohoto chlapíka a „Ansy“ (Alma Pöysti), jejichž první rande v místním kině „Ritz“ je přesně to - nepravděpodobná potrava pro rozvíjející se románek - i když jejich povídání po filmu je pod dohledem plakátu „Brief Encounter“. Nedávno ji vyhodili z práce za krádež zastaralé potraviny ze supermarketu, ve kterém pracovala. On byl už několikrát vyhozen za příliš mnoho prestávek na vodku v práci. Její poslední šéf byl zatčen za obchodování s drogami a to je, kdy se poprvé setkají. Klikli si, šli na kávu - a potom následovalo toto kino. Problém je, že má názor na nadměrné pití - to má hluboký dopad na členy její rodiny. On je trochu troufalý - ale možná na něj měla větší vliv, než si uvědomil. Možná se dokáže zříci? Možná mu dá ještě jednu šanci? Humor zde je hojný, ale opravdu dost temný a jemný. Jsou zvraty v příběhu, na které bychom asi neměli smát se, ale smějeme se - a konec nám nechává naději, ale ne jistotu. Není to přesně na hlasitý smích, ale dostanete dost důvodů k úsměvu, pokud budete mít oči na stopách během osmdesáti minut. Možná to není film, který by se líbil Finskému kulturnímu ministerstvu - ale mně se líbil.

Není žádným tajemstvím, že světonázor finské společnosti může být více než trochu skličující. Zároveň však má i podivně táborovitou, nesmírně šarmantní kvalitu, která je v ostrém kontrastu s jinak skličujícím pohledem. A to vytváří kombinaci vlastností, které mohou být trochu záhadné na pochopení, zejména pro cizince. To je podivná sociální hádanka, kterou se scenárista a režisér Aki Kaurismäki snaží zachytit ve svém nejnovějším počinu, šibenské komedii-dramatu zaměřené na životy dvou osamělých, zamilovaných pracujících obyvatel Helsinek (Alma Pöysti, Jussi Vatanen), kteří bojují proti životním trampotám a zároveň se snaží vytvořit vztah. Avšak, při vyprávění jejich příběhu má režisér problém najít dostatečnou trakci k zapojení diváků. Svedčíme o příběhu plném skromných, běžných vzestupů a pádů, stejně jako o několika nedorozuměních, zkušenostech, které jsme si všichni nepochybně už sami čas od času prožili. Avšak, je to dost na to, aby to byl poutavý obraz? Mnohdy se to tak nezdá, vzhledem k jeho dřevěnému dialogu a zdrženlivým, někdy strohým výkonům, bez ohledu na to, jak ostře tento film může zachycovat povahu tohoto mimořádně rezervovaného národa. Je třeba uznat, že film funguje nejlépe, když si dělá legraci z finské kultury, poskytujíc několik lahodných kousků suchého humoru, podložených různorodým a přesným soundtrackem, který vhodně a ironicky doplňuje to, co se děje na obrazovce. Přesto je tu tolik věcí, které přidávají tak málo k ději, který prostě nikdy nechytí plameny, že je těžké si představit, že by se skoro někdo zajímal nebo nadchl se pro protagonisty a jejich slabé pokusy o zahájení vztahu. Možná jsem tu něco přehlížel, ale pokud je tu něco smysluplného, co se tato premiéra snaží sdělit, je zřejmě dobře zakopané pod jedním z těch velkých hromad spadaných listů, které dávají tomuto obrazu jeho název.

Německo-finské drama / román od režiséra Aki Kaurismäki, pokračování jeho proletářské série, která byla původně plánována jako trilogie a již zahrnuje Stíny ráje (1986), Ariel (1988) a Dívka z továrny na zápalky (1990).

Chci říct, že "Padlé listy" a trilogie Wong Kar-waiho "V náladě na lásku" se oba zabývají identickým tématem - výzvami lásky. Jenže, i když je téma stejné, tyto dva filmy existují v naprosto odlišných vesmírech. Dokonce ani v paralelních vesmírech, haha!