Dobrý film, možná si ho znovu přehraji a mohu doporučit, pokud jsi viděl jakoukoli jinou verzi nebo hledáš analýzu scénáře. Během většiny filmu jsem byla ve stavu nostalgie, pamatovala jsem si věci,…
Dobrý film, možná si ho znovu přehraji a mohu doporučit, pokud jsi viděl jakoukoli jinou verzi nebo hledáš analýzu scénáře. Během většiny filmu jsem byla ve stavu nostalgie, pamatovala jsem si věci, které jsem viděla / cítila jako dítě, prostě jsem si užívala zážitek z cestování zpět v čase. Než se téměř veškeré poslední scény nespojily, nepřišlo mi, jak dobré je psaní v tomto filmu. Až do toho bodu jsem si připravovala, jak je tahle animace z roku 1967 dokonalou metaforou pro dítě z roku 2020 vstupující do skutečného světa: nikdy mu nebylo řečeno ne, i přestože hrozí velká, potenciálně smrtelná ztráta, protože i v nebezpečí byli naučeni, že si zaslouží. To zní hodně jako náboženská válka. Vracím se k psaní: Mowgli zosobňuje naivitu, narcismus, nárokovačnost, jak bys to chtěl nazvat, protože je obětí extrémních šancí na soucit: náhodně se dostane k přežití, kamkoliv jde. Zatímco Tarzan dává víc smyslu, tento vývoj postavy je založen na sérii situací (každá s vlastním potenciálním příběhem) s hlavní postavou střídající se od Bagera po Mowgliho po Balloo, přičemž každý z nich se učí lekcím, jak dobrodružství pokračuje. S reprezentací džungle a překážek, kterým Mowgli čelí, Mowgli pomalu zjišťuje, co Bagera a Baloo vědí: většina lidí je zaujatá pouze svými zájmy, ale někdy ti, kteří mají dost, mohou být v pozici pomoci ostatním. Xenofobie (rasismus), kterou Šer Khan projevuje vůči Mowglimu jako člověku, je dost silná na to, aby tyto predátory vzdali jeho společenství a pomohli mu do lidské vesnice. Skutečně podivná lekce je, že Mowgli přijímá sobecké zájmy potřebné v džungli, i přes dialogový rozpor.