Tenká červená linie The Thin Red Line

Okolnosti kolem filmu Terence Malicka <i>The Thin Red Line</i> jsou někdy více diskutované než samotný film. Skrytý režisér udělal velký dojem v sedmdesátých letech, ale následovaly dvě desetiletí ticha. Když se nakonec v roce 1998 znovu objevil, aby režíroval tuto adaptaci románu Jamese Jonese o bitvě o Guadalcanal během 2. světové války, mnoho herců bylo zoufalých pracovat s ním a on byl schopen získat velký soubor herců. Natočil více než pět hodin záběrů, ale musel je zkrátit na tři, vynechávajíc mnoho herců zcela z finální verze.

Jako válečné filmy jdou, tenhle je strašný. Jsem si téměř jistý, že román (a možná i původní scénář) musely být fantastické, ale Terrence Malick to opravdu zpackal: žádná jasná vize, žádné investice do postav, absurdní množství hloupých střihů. Byl jsem ochotný vypadnout po 40% filmu, ale moje žena chtěla vidět zbytek (téměř jako výzvu, jestli dokáže identifikovat dalšího z mnoha slavných, kteří s ním chtěli pracovat (a pravděpodobně to později litovali).

Ano, tato recenze je pretenciózní. A co ji ještě zhoršuje je, že ve své uměleckohrdej pomposity nepůsobí tak spíše jako anti-válečná, jako spíše anti-zastavení Japonců a Němců ve svém genocidním úsilí o světovou dominanci. Bylo to, jako by tvrdili, že jsou oddaní levici... až tak, že podporují osy mocnosti jen proto, že alternativou jsou Spojené státy a demokracie a to je nějak více... fašistické(?). Nevím, film trpí schizofrenií a poselství se ztrácí, když si uvědomíte, že jde o příběh druhé světové války a ne o Vietnam, a že se nějakým způsobem postavil na nesprávnou stranu druhé světové války ve svém úsilí označit Ameriku za fašistickou zemi. Ale dostanete zbytečné blouznění a herce A-listové v hrozném filmu. Dobrou zprávou je, že to vypadá pěkně... ale nezdá se mi, že konečný produkt je to, co měl na mysli autor tohoto a Odtud až na věky věků.

Toto je poutavé a úchvatně nafocené zobrazení hrůz džunglové války. Jim Caviezel je „Witt“ – zadržený během neoficiální dovolené svým seržantem „Welshem“ (Sean Penn) a je internován na palubě vojenské lodě čekající na vojenský soud. Všechny tyto procesy jsou však brzy zrušeny, když je jejich oddíl povolán zabrat důležitou pozici na kopci od zasazených japonských sil na Guadalcanalu. Film je velmi netypický – i když je v něm určitě dost akce, pyrotechniky, létající kulky (a končetiny), jedná se o mnohem více duševní pohled na dopad války. Klaustrofobie – i na volném prostoru – lidí, kteří nežili a nespalili v klidu či bezpečí týdny za sebou; jejich únava a vyčerpání, jejich oddanost, statečnost a – musí se říci, momenty strachu a pochybností jsou nám podány prostřednictvím silných a výrazných charakterizací. Dokonce i momenty vítězství jsou zmírněny bolestí a realitou – protivní síly jsou humanizovány do takové míry, že celý tento přemýšlivý příběh je ještě dojemnější. Penn je dobrý, stejně tak jejich sebestředný velitel „Plukovník Tail“ (Nick Nolte) a silná ansámblová obsazenost tváří – známých i méně známých – udržuje tuto atmosféru během téměř tří hodin trvání filmu. Co mě nejvíce zaujalo na prostředích bylo, jak inherentně nepřátelské byly k lidským bytostem i v těch nejlepších časech, a přesto jsme se tam soudili – palmy a krásně zbarvení ptáci!