Na začátku jsem silně ztotožňoval s Llewynovými boji - myslím si, že by bylo těžké najít hudebníka, který by se s nimi nestotožňoval - ale na konci filmu si uvědomuji, že mnoho z těchto bojů je…
Na začátku jsem silně ztotožňoval s Llewynovými boji - myslím si, že by bylo těžké najít hudebníka, který by se s nimi nestotožňoval - ale na konci filmu si uvědomuji, že mnoho z těchto bojů je způsobeno vlastními činy. Mám pocit, že Llewyn bude těmito boji procházet ještě mnohokrát, než se věci zlepší nebo zhorší. Hudebně působí Llewyn jako drsný a duševní. Je to přesně ten člověk, kterého bych chtěl slyšet zpívat ty smutné, zosmutnělé lidové písně, alespoň ve srovnání s čistějšími interpreti, které potkává během filmu. A přesto, ta duše se zdá pocházet z tragédií (sebevražda jeho bývalého hudebního partnera) a úzkostí (vztahy s rodinou a bývalými milenkami), kterými je příliš tvrdohlavý nebo zlý na to, aby je řádně zpracoval. Udržuje se na hladině díky některým zesilovačům. Neustále mu jsou nabízeny gauče na spaní, i když Llewyn uráží jejich majitele. Majitel klubu ho stále rezervuje jako interpreta, i když je násilně vyvezený z klubu za rušení jiných interpretů. Je těžké si uvědomit, že jste ve zlém koloběhu, když jste ještě stále v něm uvnitř, snažíc se udržet si hlavu nad vodou. Je ještě těžší, když je spojení s lidmi tak obtížné, jak je to pro Llewyna. Mám pocit, že bratři Coenové to chápou, berou to vážně, a přesto z toho vytvořili něco, co mě rozesmálo a pohltilo mě.