Světlo v bedně I Saw the TV Glow

Po shlédnutí tohoto kusu nesouvislého, nezaměřeného hovna bych raději sledoval zář televize. Autorka a režisérka Jane Schoenbrunova nesrozumitelný chytrý horor je absolutním plýtváním času, natož vstupného. Tato pomalu se rozvíjející história dvou psychicky a emocionálně zmátořených teenagerů, Owena a Maddy, kteří se spřátelili přes laciný noční 1990s sci-fi/hororový televizní seriál nazvaný The Pink Opaque, se těžce snaží najít svou cestu. Jak Owen dospívá do dospělosti, jeho družka záhadně zmizí, když je seriál náhle zrušen, nechávajíc ho zvědavého, co se jí stalo, dokud se stejně záhadně nevrátí roky později s rozpačitým příběhem, který od vrchu až k patě nedává smysl. Výsledkem je nesrozumitelný příběh, který není vůbec děsivý a končí jako složitá směs teenagerovského strachu z 90. let, prodloužených a nevysvětlitelně začleněných hudebních videí, průzkumu sexuální nejednoznačnosti a nešikovného pokusu o symbolické řešení témat spojených s osobní disociací a seberealizací. Jsou zde rovněž mnohé prvků a obrazy, které jsou zahrnuty v narativu a zůstávají nedotčené a nezkoumané. Na pochvalu je třeba říci, že film má pěkný design, zajímavou kinematografii, slušnou dávku zábavy (i když ne dost) a zručně sestavený soundtrack (tento je nejlepším atributem tohoto vydání). Ale když hosté hudební části filmu dostávají větší označení než členové obsazení a soundtrack se ukáže být jeho největším aktivem, to nehovoří dobře o kvalitě celkové produkce. Upřímně řečeno, já se skutečně rozčiluji (a cítím se podveden) když odcházím z kina po zhlédnutí filmu, jehož trailer a marketing se zdají nabízet hodně slibů a nakonec zklamou při doručování zboží, a to je velmi případ tohoto pretenciózního, nezralého filmového katastrofy. Neztrácejte svůj čas ani peníze na tuto ztrátu.

Byl jsem zklamán z průběhu příběhu ve filmu 'I Saw The TV Glow'. Přesto je melancholický pocit filmu krásně přenesený po celou dobu, co efektivně zvyšuje jeho témata. Vizuály jsou úchvatné a kombinace špičkového střihu a vizuálních efektů povyšuje kinematografii na výjimečnou úroveň.

Potřeba a styl, chybějící podstata 'I Saw the TV Glow' nabízí důležitou zprávu, která evidentně zasahuje do srdcí lidí, kteří ji potřebují slyšet, a krásné vizuální prvky ji obklopují emocionálními barvami. Mohla by být obohacena o více hloubky, detailů a struktury, ale dělá to, co si stanovila za cíl. Pokud na vás nezapůsobí, pravděpodobně nejste zamýšleným publikem.

Vyprávěné pomocí různých technik vyprávění, tento zvědavý film má určitě silný bod, ale nějak se mu to prostě nepodaří. Jde o vztah mezi dvěma lidmi na okraji společnosti. „Owen“ (Ian Foreman pak Justice Smith) žije s rodiči, zatímco „Maddy“ (Brigette Lundy-Paine) žije s její lhostejnou matkou. Je o několik let starší než on, a spočátku se spřátelili přes televizní pořad s názvem „Pink Opaque“, který sledovala už několik sezón, ale končil v jeho 22:15 spánkový čas. Jej sexuální zájmy směřují jinam, ale on, vůbec se nezajímá, chce jen vidět pořad. Slumber party začíná valčík jejich záhadného přátelství, které nás inspiruje k zamyšlení nad různými otázkami týkajícími se sexuální a genderové identity, fluidity a někdy dost traumatické účinky, které mohou mít na lidi emocionálně a psychologicky nepřipravené na řešení v mladém věku. Použití televizního seriálu je celkem účinným vodičem pro téma, protože využívá nadpřirozené k vložení obavy a absurdity - zejména zmrzlináře a úplně neohroženého „pana Malevolentního“, jehož účely a dynamika se mění, když se postavy mění během příběhu. Najednou zmizí na deset let a pak se vrátí do jeho života s otázkami, na které je třeba odpovědět, ale je stále stejnou osobou a zda jsou někteří z nich pohodlnější s tím, kým skutečně jsou? Má krátké momenty na zvýšení nálady, ale většinou jde o intenzivní a pomalu se rozvíjející pohled na dvě postavy, které jsem cítil, že neznám. Předpokládám, že to může intenzivně rezonovat s lidmi zabývajícími se komplexitami genderové identifikace, ale pro nás ostatní nás to usměrňuje správným směrem, ale pak nás nechá na naplnění příliš mnoho osobností „Owena“ a „Maddy“ podle našich vlastních očekávání nebo ambicí pro ně. Je to jako by auteur Jane Schoenbrun nám dala okraj skládačky a nechala nás udělat zbytek - bez toho, abychom museli udělat to správně. Také se několikrát pokouší ukončit věci - nebo alespoň tolik, kolik máme opravdu mít, a to pro mě nefungovalo. Nepotřeboval jsem „konec“, ale to, co jsme dostali, bylo trochu křehké. Je to někdy zajímavý kousek kinematografie, ale pro mě se ztratil.