Boží ruka È stata la mano di Dio

Nazvat tento film "příchodem věku" je jako nazvat Bud Lite pivo. Nejsou ve stejné třídě. Porovnávám tento film s mým dalším oblíbeným převyprávěním památného dětství - Joanna Hogg's Souvenir. Velký rakouský básník Rainer Maria Rilke kdysi napsal"Vždyť ještě nejsou samotné vzpomínky. Ne až dokud se nezměnily v krev v nás, na pohled a gesto, beze jména a už není možné je odlišit od nás samotných - až potom se může stát, že v nejřádnější hodině se první slovo verše objeví uprostřed nich a vychází z nich." A to je viditelné zde. Sorrentino píše tento film ve své vlastní bezejmenné, dementní krvi. Smál jsem se. Plakal jsem. Tento film je jedním z těch vzácných zachycení lidské podmínky. Je to brilantní kousek vyprávění s mistrovským směrováním a prvotřídním herectvím. To je vše, co chci říct.

Příběh je z větší části vyprávěn z pohledu mladého "Fabietta" (Filippo Scotti), což je okouzlující příběh tohoto mladého muže, který žije s starším bratrem "Marchinem" (Marlon Joubert) a jeho rodiči "Saveriem" (Toni Servillo) a "Marií" (Teresa Saponangelo). Oba teenageri jsou často lákáni jejich trochu exhibicionistickou tetou "Patricií" (Luisa Ranieri), lákadlem, které je vyrovnáno pouze jejich (a celého města Neapol) touhou vidět Diega Maradonu přijít a hrát v Neapoli. Režisér Paolo Sorrentino do tohoto příběhu pojmul hodně věcí. Sex, zábavu, přátelství, zradu, tragédii, krásné scenérie a pocit rodiny, který je obvykle velmi obtížné zachytit bez toho, aniž bychom se stali příliš sentimentálními. Mladý Scotti (který mi hodně připomínal Timothée Chalameta) hraje dobře jako archetypální chlapec - má rád fotbal a holky, ale nemá ani tušení o těch druhých; a poutavý vývoj postavy od chlapce k muži je vyprávěn celkem nápadně, cítil jsem. Ne, nepotřebuje velkou obrazovku - skutečně možná to kompromituje některé z intimních momentů příběhu, ale pokud chcete vidět dobře zpracovaný, příjemný na to koukat příběh, pak bych vám tento film doporučil.