Manhattan Manhattan

Ve stínu „Annie Hall“. Rozhodla jsem se tento film sledovat minulý týden, po návštěvě samotného Woodyho Allena v mé zemi s jeho jazzovou kapelou a zajímavou přednáškou v Národní kinematografii pouze pro pozvané. Navzdory tomu, že jsem viděla několik filmů tohoto režiséra a ani ho nepovažuji za špatného, vždy mi připadal přeceňovaný. Získal Oscara za nejlepšího režiséra a byl několikrát nominován na tuto cenu, ale po „Annie Hall“ se zdá, že udělal několik filmů využívajících stejný předpoklad a založených, výhradně, na párech s problémy. Po shlédnutí „Annie Hall“ mi bylo těžké dívat se na tento film bez toho, abych necítila, že Allen se sám plagioval a použil stejnou formuli, aby se pokusil dosáhnout stejný úspěch. Na zamýšlený účel byl úspěch a těžko najít profesionálního kritika, který by řekl, že „Manhattan“ je chudý, žvýkaná kopie dobrého filmu, který vydělal Woody Allenovi zlatou sošku. Ale to je to, co cítím, a profesionální kritici a fanoušci Allena mi nechť se omluví, pokud mohou. V tomto filmu Allen skoro hraje sám sebe, podobně jako jsme viděli v „Annie Hall“ a který zahrnuje, jako obvykle, neortodoxní humor a zdánlivé potěšení mluvit o sexu. Diane Keaton dělá velmi dobře vykonanou práci a je, zdaleka, nejlepší herečkou zde, ale i to se nakonec nedá celkem ospravedlnit pro sledování tohoto filmu namísto jiných, mnohem lepších, od toho samého režiséra. Vedlejší herci moc nepomáhají: chtějí se ukázat a být součástí projektu, a to se zdá být pro ně dost. Technicky má film několik hodnotných bodů: zohledňujíc hudební ucho tohoto režiséra, mě nepřekvapuje, že hudba je jedním z bodů, kde Allen chtěl zanechat známku osobního vkusu. A jelikož je rodilým Newyorčanem, je zřejmé, že film je dílem lásky, ve kterém vidíme náklonnost, kterou Allen má ke své rodiné zemi, kterou nemůže navštívit z důvodu právních problémů. Manhattan byl láskyplně ošetřený, objevujíc se ve všem jeho mýtickém a fascinujícím nádhe, a hudba George Gershwina nemohla být lépe vybraná a příjemnější. Všechna střiha velmi dobře funguje, i když je film trochu pomalý. Jen jednu věc nerozumím: proč se Allen rozhodl natáčet v černobílém a s tolika zrnem? Na tuto otázku neexistuje odpověď.

No hádejte co? Je to Woody Allen jako "Isaac" - muž čelící sérii středního věku, zatímco se snaží napsat knihu. Není sám. Exmanželka proměněná v lesbičku "Jill" (Meryl Streep) plánuje napsat vlastní líbivku (nebo spíše úder a říct), zatímco stále dostává alimenty a její postoj se nezmění, když začne chodit s ženou, která je o polovinu mladší. Je to dojemná "Tracy" (Mariel Hemingway), která je zamilovaná do svého vnímání tohoto staršího muže, ale kterou rychle zjistíme, že skončí zklamaná. To může být proto, že nevidí velkou budoucnost vztahu se školačkou, a tak obrátí svou pozornost na novinářku "Mary" (Diane Keaton), která náhodou flirtuje se svým ženatým nejlepším kamarádem "Yale" (Michael Murphy). Je trochu chladná a poměrně plná sebe, ale on je stále odhodlán pokračovat - bez ohledu, nebo možná v důsledku kolaterálních škod, které může tento vztah způsobit. Vše se odehrává v ruchu a shonu ostrova, který mu poskytl základ pro jeho knihu, ale s jeho osobním životem jako maelstróm, kdy ji napíše? Najde lásku? V podstatě jsem našel tuto krásně fotografovanou samolásku, která odhaluje sobeckého a dosti chybného člověka před publikem, přičemž nám vůbec neobtěžuje zajímat se o něho. Skutečně, možná jedinou postavou tu, která stojí za něco, je idealistická „Tracy“, která je jasně nad svou emoční hloubku od začátku. Hemingway skutečně dobře zachycuje zranitelnost a optimismus postavy, ale zbytek tohoto je poměrně cynické hodnocení společenské obsazenosti hledáním, ale nikdy skutečně nechtěním spokojenosti. Doprovodná hudba od George Gershwina přináší klasický pocit 20. let k monochromatické obrazovce a film nepochybně vypadá a zní slavně, když nás nebombardují záplavou suchého slova, které se sem tam snaží zabavit, ale příliš často míří mimo terč pro mě. Umění napodobuje život nebo naopak? Mě to skutečně nezajímá.