Melancholie Melancholia

To jsou pěkné filmy a nejlepší část příběhu filmů je dobrá.

Ha! Zřídka může mít film vhodnější název, ani manželství nemůže začít méně příznivě. Nejprve, po krásně nafocených a skórovaných obrazech skutečných planet, jsme představeni zamilovanému páru "Justine" (Kirsten Dunst) a "Michael" (Alexander Skarsgård) uvízlí v osmdesátistopé bílé limuzíně snažící se navigovat některými venkovskými cestami na vlastní svatbu. Po příjezdu, nakonec pěšky a velmi pozdě, pokračujeme v krátkém proslovu od její matky "Gaby" (Charlotte Rampling), která prohlašuje, že nemá vůbec čas na manželství - stav věcí z velké části způsobený některými dosti nesmiřitelnými rozdíly s bývalým manželem "Johnem" (Kiefer Sutherland). To opravdu nastavuje scénu pro někdy extrémně silný pohled na to, jak se deprese začíná, ujímá a bezohledně ovládá životy těch, které se dotýká. Určitě to není radostný kousek kina, ale určitě je to čestný - a tak Dunst a Charlotte Gainsbourg jako její nová tchýně "Claire" hrají silně a docela přesvědčivě, když začínáme ocenit dosti prorockou povahu úvodních scén. Konflikt není nikdy daleko, nálady vzplanou - zejména když "Justine" promluví svůj názor nevěstincovi a zaměstnavateli "Jackovi" (Stellan Skarsgård) a je to opravdu až ve druhé části filmu - věnované "Claire", že nastane jakýsi klid, podpořený přítomností mladého "Leo" (stabilizační výkon od Camerona Spurra!). Buďte připraveni na pomalé hoření, nic se nestane rychle - i když se to děje docela silně - a myslím si, že toto by se mohlo ukázat jako Dunst v její nejlepší formě. Jako většina filmů Van Triera, zlepšuje se s opakováním, takže bych mu dal dvě nebo tři šance a pak si myslím, že z těchto nuance a dobře zkonstruovaných - ač dekonstruovaných - postav získáte víc.