U brány věčnosti At Eternity's Gate

Rozumím, co _At Eternity's Gate_ vizuálně chtělo dosáhnout. Ale tohle není něco, co bych si užil. Rámování mě spíše nepohodlně překvapilo, což je zase jakoby účelem, ale ne pro mě. Velký obdiv patří samozřejmě Dafoovi, jeho nominace na Oscara za nejlepšího herce není nezasloužená, a speciální extra obdiv patří i Madsu Mikkelsenovi, sekvence mezi nimi dvěma byla nepochybně mojí absolutní oblíbenou částí _At Eternity's Gate_. Ale tolik zbytku je jen záběry přírody doprovázené násilně rozčilujícím klavírem, a já se nemohu nazvat fanouškem.

Dobře, musím upřímně přiznat, že jsem si zavrtěla očima asi v třetí nebo čtvrté chvíli, kdy jsme viděli pohled shora na Vincenta van Gogha, jak kráčí, kráčí, kráčí. Některé záběry byly trochu příliš dlouhé, i když si myslím, že se tím chtělo něco říci. Nevadí mi, když mě film výzvou svým obsahem nebo stylem, jen aby nerozčiloval mou inteligenci. Tento film jsem považovala za dostatečně zajímavý, abych s ním vydržela, i když jsme ho sledovali doma a nespolkli jsme ho na jedno posezení. Spíše jsme si prohlédli půlhodinu a potom jsme se k němu vrátili později v ten den. Nepostřehla jsem roztřesenou práci kamery, o které hovořili ostatní, a i když si ve svých románech dělám ctí vytvářet realistický dialog, neměla jsem problém s dialogem tady, který trápil jiné. Možná kromě epizod opakovaného dialogu, které používají na zdůraznění kluzkého stavu mysli Vincenta van Gogha v těchto časech. Mě se to zdálo velmi efektivní, takže možná by o něco víc jemnosti mohlo být méně rušivé pro diváka. Tento film je založen na novější biografii, která nabízí alternativní popis posledních let malíře. Není možné být si jistý, zda tato nová teorie je správná, ale alespoň dává člověku prostor k zamyšlení. A zamyšlení není špatná věc, není?

Pro mě to není.

Toto je skvělý malý biografický film, který se dívá na pozdní období života velmi kreativního, ale chybného člověka. Willem Dafoe skutečně nabízí přesvědčivý výkon jako Vincent van Gogh - skvěle zachycuje nejen tvůrčí, ale i temperamentní šílenost tohoto génia výtvarníka; a dokonce je tu i mírné podobenství. Rupert Friend rovněž dobře ztvárnil jako jeho stále více napjatý prospěšný bratr Theo a Oscar Isaac je rovněž silný jako Paul Gauguin, s nímž van Gogh má co ne turbulentní a soutěživý vztah. Julian Schnabel má na toto co pyšný, s intimním emocionálním zobrazením, které je zdrženlivé v dialozích a kinematografie je také na prvním místě.