Vládci chaosu Lords of Chaos

Tento film spíše připomínal komedii/parodii než vážný film.

Velmi dobře zpracovaná věc, mezi „klukovským filmem“ a „psycho-dramatem“. Nicméně tam chybí vrstva, nemyslím tím „kde je moje black metalové soundtrack“ nebo „Varg měl pravdu“ nebo „ale tam byla hluboká filozofie!!!111“ nebo něco takového. Mám na mysli následující: ve filmu „Generation P“ (2011) je nejprve okamžik, kdy hlavní postava sní červené muchomory v lese a pak se dostane do těžkého tripu, a pak druhý okamžik, kdy si doma vezme kyselinu a starověcí sumerští bohové začnou objevovat na stěnách. Když vezmete tyto dva okamžiky z Generation P a připojíte je k Lords of Chaos, pak by to poskytlo podkladovou narativní hloubku za určitými impulzy těch zapojených a směry, které zvolili. Jinak je to jako sledovat film o Charliemu Mansonovi, nebo Jimim Hendrixovi, nebo Black Sabbath, nebo Ramones, kde lidé jen pije pivo, a máte ten nepříjemný pocit, že něco chybí, něco není úplně v pořádku... Samotná představa, že na začátku 90. let mohl v Norsku a Švédsku explodovat nový žánr s těžkými ezoterickými skloni, bez společných psychedelických zkušeností, se dnes nedá brát vážně. Dokonce i „komerčnější“ kapely jako Dimmu Borgir a Tiamat nepochybně zkoušely to a tamto. Nevytvoříte ezoterické kvazi-náboženství, které je dodnes živé a dobře se vyvíjí, jen na pivo. A to samé platí i o počáteční švédské death metalové scéně v 90. letech. Nenahrává se alba jako „Left Hand's Path“ a „Like an Ever Flowing Stream“ jen na pivo. Bez ohledu na to všechno, „Lords of Chaos“ je tak dobře zpracovaný, jak mohl být. Režisér je přece režisér hudebních/videoklipů—stejně jako režisér „Generation P“ mimochodem—obě režisérky udělaly maximum pro využití svých schopností v novém médiu, navíc rozšiřujíc rozpočet, plus dostat z nejlepších možných výkonů nadšených B herců. Fungovalo. Vzhledem k tomu, jak byl film udělán a za jakých podmínek—funguje na 100%. A určitě stojí za opakované shlédnutí. Bravo všem, kteří udělali tento film takový nejlepší, jaký mohl být!

Stejně zábavný a děsivý; příjemný "pravdivý příběh". Autenticita je možná nejdůležitější měnou v hudbě. Kapely, které mohou legitimně říct "jde jen o hudbu" a skutečně tuto tvrzenku podpořit, jsou automaticky o hodně lepší než jejich méně autentičtí soupeři, kteří mohou zpívat dobrou hru, ale žijí velmi odlišný život. Think of how fake and preening Guns N' Roses made the glam metal bands of the 80s look. Think of how ludicrous and pampered Nirvana made Guns N' Roses look only a few years later. Think of how the lives led by members of The Doors and Sex Pistols were arguably even more extreme and rebellious than anything found in their songs. With this in mind, Lords of Chaos se dívá na norský black metal konce 80. let a začátku 90. let a klade otázku, "byl jeho extrémní obraz autentický nebo vyrobený". Adaptovaný z knihy Michaela Moynihana a Didrika Søderlinda z roku 1998 Lords of Chaos: The Bloody Rise of the Satanic Metal Underground, napsaný pro filmové plátno Dennisem Magnussonem a Jonasem Åkerlundem a režírovaný Åkerlundem, film vypráví příběh black metalové scény z pohledu spoluzakladatele Mayhem Øysteina "Euronymousa" Aarsetha.

_Lords of Chaos_ není biografický film o skupině Mayhem. Pokud to hledáte, nebo pokud hledáte film o vzestupu black metalu v Norsku, hledejte úplně jinde. Tento film je v podstatě jen o Euronymovi a jeho vztahu s Deadem, a poté s Vargem. Ale ve skutečnosti jde o „hranu“. O kultu black metalu, který byl pravděpodobně důležitější pro jeho identitu než samotná hudba. O zlu jen pro zlo. Tato brutalita, která z vnějšku vypadá téměř karikaturně odporně. Narodil jsem se příliš pozdě na to, abych byl uprostřed black metalové scény během jejího vrcholu, ale když jsem vyrůstal v 2000 letech, black metalová scéna možná nežila, ale byla tam a já jsem byl její součástí. Hranice měly přednost před vším ostatním. Byla to obrovská část mé identity a byla to celá identita některých lidí, se kterými jsem trávil čas. Nikdy jsme nikoho nezabili, samozřejmě, ale bylo to temné a hudba se upřímně stala druhořadou záležitostí. _Lords of Chaos_ stejně. Hudba je na druhém místě. _Lords of Chaos_ je tak ne o Mayhem, že si ve skutečnosti ani nepamatuji, zda dostal Hellhammer (odpadlický člověk, silný kandidát na nejlepšího žijícího bubeníka na světě a člen Mayhem více než 30 kumulativních let) v tomto filmu vůbec řádný dialog. Pamatuji si, že jsem byl mladý a unavený z toho, že jsem dokazoval sám sobě lidem, jejichž celý nápad na to, co dělá black metalovou kapelu „trve“ dost bylo to, že jsem je nikdy neposlouchal. Nakonec jsem jednomu takovému člověku řekl, že nejlepší black metalová kapela v historii je Twisted Sister, a pak se už nikdy nepokoušel „překonat“ mou oddanost black metalu. Jaký byl v tomto stádiu význam? _Lords of Chaos_ se zdá, že black metal vidí téměř stejným způsobem. Twisted Sister by mohli být nejlepší black metalovou kapelou v historii pro všechno, co _Lords of Chaos_ skutečně ukazuje na toto téma. Ale přesto víte, proč se mi _Lords of Chaos_ stále líbil? Možná to bylo jen z části nostalgické, ale z větší části je to proto, že tam byly skutečné postavy. Samozřejmě, postavy byly všichni, bez výjimky, idioti. A nemuseli silně připomínat lidi, na kterých byli založeni (kromě toho, že jsou idioti, to se zdá spravedlivé). Ale stále jsem do nich investoval. Nebyl to jen šílený závod z jednoho významného bodu v historii kapely na další. Byli tam lidé, kteří se navzájem interaktovali. A to z něj dělá nejlepší hudební biograf, který jsem viděl za roky (i když to ve skutečnosti není jeden.)