Montážní spontaneita nebo (hloupé štěstí) Není to fér. Miluji Raymonda Carvera, dlouhé záběry, divadlo, Batmana, střechy a uličky NYC, vrstvení sebe-reflexivní fikce, blouznivou fantazii, tvůrčí…
Montážní spontaneita nebo (hloupé štěstí) Není to fér. Miluji Raymonda Carvera, dlouhé záběry, divadlo, Batmana, střechy a uličky NYC, vrstvení sebe-reflexivní fikce, blouznivou fantazii, tvůrčí proces, šílenou logistiku nepřetržitého filmování, bezproblémové seskupení se měnících se prostředí, vstupování do nerozhodnutých mentálních prostorů, předvádění osamělého šílenství a neúnosné očekávání být, být souzen, být vypískán, ne-být, odstoupit, delirické upery, existenciální deprese, magický surrealismus, telekinetická zuřivost, sny o létání, házení záchvatů, křehké a přesto nezdolné ego, bezchybně konstruovaný chaos, opakující se vrchol ukončení všeho - kde se sakra bere ta prokletá improvizovaná bubnovačka? - ach tam a tam, tak absurdní, nezastavuj se, záběr musí pokračovat, představení musí pokračovat, "Nejsi důležitý, zvykej si na to," řekla, ale takové množství úzkosti ho překrývá, přivázaný k peříčkové fantazii, dotěrná připomínka toho, co kdysi bylo, nebo mohlo být, odmítá věřit, že je pozdě vzlétnout na bývalé výšky, a přesto zemětí časem a gravitací, uvězněný v naraci, uvězněný ve fikci, "Jsi herečka, zlatíčko," říká další, "nemáš žádnou sebeúctu" a všichni herci jsou v hře, Keaton a Stone jsou zaměření, znají bolest, předstírají, že jim na tom nezáleží nebo předstírají, že mají význam, neschopnost být autentický, herecký herecký herecký metafikce metafilmovaná s meta-kritickou zprávou: ano, jsme všichni zmatení a meta-špinaví, ale po vystřelení si nosu na ostudu pro klam, odhalením nečekané ctnostné nevědomosti, oloupáním vrstev přetvářky a sebeprezentace, můžete najít momentální stopu čisté, nekomplikované nevinnosti. Není to fér. Miluji tohle sračky!