Kdybych kdy dostal možnost být létající mouchou na zdi v rozhovoru, musel by to být s Charlesem Dickens a Davidem Leanem. Jak ten druhý dokázal tak mistrovsky vizualizovat a dramatizovat jemně…
Kdybych kdy dostal možnost být létající mouchou na zdi v rozhovoru, musel by to být s Charlesem Dickens a Davidem Leanem. Jak ten druhý dokázal tak mistrovsky vizualizovat a dramatizovat jemně obroušené postavy toho prvního, je ohromující. V tomto možná méně známém příběhu - „Pip“ (Tony Wager) potká utečeného vězně na strašidelném hřbitově, když jde ošetřit hrob své zesnulé matky... Navzdory svému strachu pomáhá krmit starého muže a zbavuje ho jeho řetězů. Jak stárne, je povolán místní, bohatou, starou pannou „Miss Havisham“ (úžasně vznešená Martita Hunt), která chce, aby se spřátelil s opravdu nepříjemnou, rozmazlenou „Estellou“ (Jean Simmons). Přeskočme o pár let a „Pip“ (nyní John Mills) je zachráněn ze svého venkovského života právníkem, vždy strýčkovským, moudrým, Francem L. Sullivanem, který mu radí, že má dostat příjem a dědictví od neznámého dobrodruha, které změní jeho život - což se taky stane! Brzy jsou on a jeho nový spolubydlící „Mr. Pocket“ (Alec Guinness) usazeni do svých nových životů plných blahobytu. Dickens měl tak nádherný aliterativní způsob s jeho postavami - „Pip“, „Pocket“, „Jaggers“, „Pumblechook“ & „Magwitch“ - umožňují tak mnohem více prostoru pro vaši představivost definovat postavy, jejich vlastnosti a chyby a Lean dokázal využít světlo, stín, nenápadnou hudbu od Waltera Goehra a skutečně skvělé úsilí všech zúčastněných na obrazovce k tomu, aby nás skutečně vtáhl do děje, kdy „Pip“ se přibližuje k zjištění, odkud přichází jeho bohatství a samozřejmě, jak se jeho vztah s nyní dospělou „Estellou“ (Valerie Hobson) může rozvíjet/uzavírat/zřítit. Dickens nebyl muž náchylný k nadměrnému sentimentu ve svých příbězích, a za to jsem nesmírně vděčný - a víte, no, že dobré časy nikdy dlouho nevydrží...!