Nádherná věc Beautiful Thing

Další ospravedlnující film o předpokladu homosexuality. Měl jsem již jiné příležitosti říct, že nejsem fanouškem ospravedlnujících a soutěžních filmů. Nejsem proti jejich existenci, má pro ně místo a kino je legitimní forma pro vyjádření a obranu politických, sociálních nebo morálních agend, teorií a nápadů. Je to prostě druh kina, který si opravdu nerad konzumuji, především proto, že se jedná o niche kino, které má tendenci potěšit ty, kteří již tyto názory obhajují, navíc se snaží nás přesvědčit, abychom je přijali. Tento film přesně to dělá s homosexualitou. Existuje stále více filmů, které o tématu mluví, některé to dělají s obratností a dokonce zdravou neutralitou, která nám dává prostor k zamyšlení a nesnaží se nás přesvědčit, jaké názory bychom měli mít. „Dallas Buyers Club“, „Philadelphia“ nebo dokonce „Milk“ jsou dobré filmy na toto téma a o lidech, kteří dobře obhajovali posvátné právo homosexuálů (a všech občanů) žít svůj sexuální život bez toho, aby byli terčem výčitek, pokud dodržují zákony jako všichni občané. Tento film není zase tak dobrý. Scénář se zaměřuje na dva mladé lidi z problémových rodin na předměstí Londýna: po odmítnutí jít domů, kde trpí útoky, Stevena přijme matka Jamieho. Blízkost mezi dvěma teenagery nakonec vede k sexuálnímu vztahu, který způsobuje závažné komplikace, když jejich vztah se stává stále zřejmější pro všechny, kteří tam žijí. Jinak řečeno, film je jako tolik jiných, jenže je o homosexuálech, kteří žijí v jakémsi městském Babylonu, kde zločin, alkohol, drogy, sex a konec morálních hodnot rostou snadněji než plevel. Předpokládá se, že jejich vztah je nejčistší a nevinnou věcí, která se tam narodí... nebo to je to, co se film snaží nám nahovorit. Neměl bych tolik problémů s morálním úpadkem toho sociálního prostředí, kdyby byl příběh dobrý, ale není: je příliš cukrový, melodramatický, plný klišé a přistupuje k němu dogmaticky, vždy okolo předsudků a hanby z bytí homosexuálním. Film neodchyluje od tohoto tónu a s využitím levné sentimentalitě nás chce nutit smýšlet určitým způsobem. Glenn Berry a Scot Neal jsou dva herci, které jsem neznal a jejich kariéry se neujaly. Nevím, kde jsou dnes, ale mohu říci, že z toho, co jsem viděl, se nezdá, že by stále pracovali jako herci a nezaznamenali žádný úspěch. Možná je to způsobeno absolutním nedostatkem charisma, který oba trpí, a který jim nepomohl udržet svou roli v tomto filmu. Linda Henry je o hodně účinnější a kompetentnější, i když film neumí zachránit. Na technické úrovni a jako nezávislý film s omezeným rozpočtem mu nemůžeme nic vytknout. Film dělá dobrou práci s tím, co má. Prostě tam není nic, co by bylo skutečně pozoruhodné nebo výjimečné.

Jamie (Glen Berry) žije se svou matkou samoživitelkou Sandrou (Linda Henry) na londýnském bytovém sídlišti. Je to drobný chlapec, který je náchylný ke šikaně ve škole, což ho někdy vede k tomu, že se vymlouvá a jde domů sledovat muzikály v televizi. Vedle něj bydlí jeho spolužák Ste (Scott Neal), který má také dost těžký čas se svým otcem a bratrem, kteří si z něj nedělají nic. Chlapci začnou být kamarádi a jejich vztah by se mohl začít rozvíjet do něčeho víc... Tento film má své osobité kouzlo. Jistě, občas je možná trochu stereotypní, ale Neal, Berry, zejména Henry a Ben Daniels jako její přítel Tony, který na začátku vypadá jako jenom kouřící lenoch, ale je ve skutečnosti mnohem víc. Adresuje problémy brutality, rodičovství a hrdosti - ale nějak víte, že na konci tunelu je světlo a volbou této zdánlivě nepřátelské lokality se to světlo stává ještě silnějším, jak naše příběh pokračuje. Film zřejmě vznikl s omezeným rozpočtem, produkce je trochu základní, ale je to příběh o postavách - o jejich silách a hloubce - a pohybuje se vpřed a dost silně během zajímavých devadesáti minut.